Realita

Jak se ve skutečnosti bydlelo za socialismu?

Seznamte se s vývojem interiéru v socialistickém Československu a stěžejními obory designu − nábytek, keramika, sklo, plasty, textil, spotřebiče pro domácnost či český fenomén tzv. „domácí umění“. Odkryjte s námi anonymitu designérů užitkových předmětů a příběhy věcí, které dnes patří mezi designové ikony.

Proč vznikalo domácí umění?

Nemalou roli sehrála potřeba člověka vtisknout typizovanému prostředí svoji podobu a “zkrášlovat“ ho. Rozličné artefakty se vyráběly z běžně dostupných materiálů, jako byla překližka, kusy dřeva, samorosty, železo, chemlon, domácí potřeby, recyklované fólie aj. Podoba předmětů vycházela jak z vlastní kreativity, tak napodobovala odkoukané vzory.

K šíření některých typů přispěla překvapivě i povinná vojenská služba. Mladí vojáci, kteří byli povoláni mnohdy daleko od svého bydliště, vyráběli tyto předměty ve svém volném čase v kasárnách.

Během celého období domácí umění prožívalo své módní vlny. V 60. letech se v něm odrazil tzv. bruselský styl. Odnož tohoto stylu se uplatnila nejen v dekorativních předmětech, ale i ve výmalbě obývacích pokojů ozdobnými válečky trojúhelníkových a lichoběžníkových tvarů. 

Vpravo: Dělo na láhev.

Ústup domácího umění

V 70. letech začalo domácí umění postupně upadat vzhledem k nově založeným výrobním řemeslným družstvům. Vznikala i družstva přidružené výroby hlavně pro zaměstnance pracující v zemědělství. Mimo sezónu tak zde pracující ženy vyráběly sériově různé upomínkové a dekorační předměty v podobě lepených rozcestníků s výletními pohledy přilepených na seříznutých prkéncích a obsypané kamínky. Domácí umění se tak v domácnostech začalo mísit s těmito sériově vyráběnými výrobky. V 80. letech bylo již zcela na ústupu.

I přes nevalnou estetickou stránku, mnohdy na hranici kýče jsou tyto artefakty svým způsobem sociálním odrazem tehdejší společnosti. Po roce 1989, kdy se otevřely dveře volnému trhu a tím i velkému přísunu rozličného zboží se zájem o výrobu podomácku vyráběných předmětů omezil na minimum, ale nikdy nezanikl. Dnes je naopak trh na rozdíl od socialistické éry přehlcený různými drobnými předměty nevalné estetické úrovně a tato situace má za následek opětovný příklon k ruční domácí práci a snaze vytvořit si svůj osobitý bytový doplněk.



Kde se dozvědět víc?

Umění a řemesla, roč. 1979, č. 2, str. 36.

Pablo de Sax, Domácí umění, in: Daniela Kramerová (ed.) Retromuseum životní styl a design v ČSSR, GAVU Cheb, 2016, s. 257

Klára Zápotocká, Pablo de Sax, Domácí umění. Český lidový design 2. pol. 20. st. (kat. výstavy), Praha 2010

Nahrazování tradičních materiálů a výroba plastů u nás

Díky masivnímu pronikání plastů do spotřebního průmyslu začaly být nahrazovány tradiční materiály. Plechové kbelíky, porcelánové nočníky ustoupily plastovým. I v domácnosti se objevily plastové doplňky. Již v této době u nás započala éra plastových obalů. V socialistickém Československu tehdy existovalo několik podniků vyrábějící produkty z tohoto materiálu. Mezi největší patřily Fatra Napajedla a Plastimat v Jablonci nad Nisou, později Liberci. Nicméně, jelikož velká část surovin pro výrobu byla dovážena ze západu, měli výrobci omezené možnosti k rozvoji výroby. Domácí produkci tak doplňovaly výrobky z dovozu.

Zlatý věk plastů

Zlatým věkem plastů v Československu byla 60. léta. Okolo poloviny tohoto desetiletí se výroba rozšířila vzhledem k nově vzniklým závodům. Plastické hmoty v průběhu 60. let zasáhly všechna odvětví spotřebního průmyslu, od elektroniky po nábytkářskou tvorbu v podobě plastových šuplíků či úchytek. Stát měl snahu vyrovnat se západní produkcí a snažil se podporovat vývoj plastických výrobků nejen po technologické, ale i estetické stránce. Čeští průmysloví návrháři se snažili o vlastní originální tvorbu. 


V 60. letech začala větší spolupráce mezi podniky a výtvarníky. Jeden z největších podniků na zpracování plastů Plastimat Liberec měl vlastní oddělení pro vývoj nových výrobků, kde fungovala pozitivní symbióza návrháře a technologa. Nadčasovost výrobků z Plastimatu se projevuje v dodnes vyráběných výrobcích, jako je například legendární odkapávač na nádobí (na obrázku výše). V období normalizace v 70. letech pokračovala kontinuita výroby ovšem se značně omezenou tvarovou inovací. Slepou uličkou bylo levné zboží imitující jiné materiály jako dřevo, porcelán či broušené sklo. V 80. letech se opět postupně nastartoval vývoj plastických hmot.



Kde se dozvědět víc?

Jan Mohr, Plastické hmoty v českých zemích 1958-1989, in: Daniela Kramerová (ed.) Retromuseum životní styl a design v ČSSR, GAVU Cheb, 2016, s. 243.

Design a plastické hmoty (kat. výst.), Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze 1972.

Jan Mohr, Jiří Hofman - návrhy a výrobky z plastických hmot 1955-1990 (kat. výst.), Severočeské muzeum v Liberci 2006.

Plastické hmoty a jejich využití (kat. výst.), Uměleckoprůmyslové muzeum v Brně 1958.


Výroba textilu a vzorů v Československu

Tvorba vzorů a dezénů byla řízená centrálně. Jejich přípravou byl pověřen podnik Textilní tvorba, který se snažil o spojení výtvarníků a výroby. Přínosná byla v tomto směru spolupráce s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze. Později byla Textilní tvorba přetransformovaná na Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK), který měl dbát o estetickou hodnotu výrobků v podnicích. Na rozdíl od Textilní tvorby ale ÚBOK nenesl přímou odpovědnost za výrobu a tak nemusely závody brát na zřetel.

Ve výrobě byl upřednostňovaný potištěný textil před tkaným, který vyžadoval větší technologickou náročnost. K hlavním prioritám textilního průmyslu v Československu patřil vývoj syntetických vláken. V oknech se tak začaly uplatňovat polyesterové záclony, sedací nábytek doplňovaly přehozy ze syntetického kožešinu napodobujícího Leskyma.

Problémy v prosazování moderního designu v textilů

Podniky byly neschopné vytvářet podmínky pro výtvarníky a ti se tak přiklonili k ateliérové tvorbě. Absence nových výrobních technologií, opotřebovanost strojů, nedostatek surovin, tvrdá realita plánovaného hospodářství, nezájem nákupčích podniků o kvalitní návrhy nedávaly často možnost prosazení kvalitního designu. 


Z bytových textilií byl kladen důraz především na netkané koberce prodávané v metrové šíři, nejznámější Jekor a Kovral. V interiérech se hojně uplatňovaly dekorační tkaniny. Dekorovaly okna, členily místnosti, mnohdy nahrazovaly dveře či zakrývaly regály. Již od 50. let se v bytovém interiéru začala k dekorování stěn využívat tapisérie. V 70. letech dílna Ústředí uměleckých řemesel v Jindřichově Hradci rozšířila program o výrobu tapisérií rozměrově přizpůsobených bytům. Interiéry tak obohatil art protis, tzv. chlupáče a doma vyráběné koberečky.


Nejvýznamnější podniky

Nejvýznamnější podniky, které se staraly o dodávky bytových textilií na domácí trh, byly Tiba Dvůr Králové, Hedva Moravská Třebová, Kolora Semily, Tylex Letovice.



Kde se dozvědět víc?

Karel Benda, Daniela Karasová, Čtyřicet let Ústavu bytové a oděvní kultury, Praha 1988

Vlastimil Havlík, Každý den slouží len. Textilní výroba v socialistickém Československu, in: Daniela Kramerová (ed.) Retromuseum životní styl a design v ČSSR, GAVU Cheb, 2016

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10176269182-retro/211411000360013/

Zapojení žen do práce jako jeden z důvodů pro podporu výroby elektroniky

Sám stát si uvědomoval potřebu zlepšit vybavení domácností a nejednalo se přitom jen o snahu napodobit a dohnat západ a jeho trendy pronikající skrz železnou oponu do Československa. Šlo mimo jiné také o nutnost zapojit ženy do pracovního procesu a z toho vyplývala potřeba ulehčit jim druhou a třetí směnu v domácnosti. Zjednodušit ji měli noví električtí pomocníci, ať už se jednalo o nové kuchyňské spotřebiče, vysavače, nebo pračky. Jejich rozvoj byl umožněn mimo jiné snížením ceny malých elektromotorů.

Co hnalo poptávku po nadčasovém designu?

I přes to zůstávala elektrotechnika, stejně jako další spotřební zboží, běžným lidem jen těžko dostupná. Stát si problém uvědomoval, a proto zakotvil alespoň dlouhou životnost a bezpečnost výrobků do průmyslových norem. Také samotní návrháři se snažili dodat kvalitní a vizuálně zajímavé produkty, které budou vzhledově i funkčně aktuální i za deset, patnáct let, protože právě tak dlouho mohlo trvat zavedení produktu do výroby. Stejně aktuální měli být za další desítky let, po které se produkty držely na výrobních linkách.

Stála za tím také snaha přesvědčit občana, že i když nemá stejnou možnost výběru jako na západě, dostupná nabídka je v souladu s představou o moderním životním stylu. Koncem 50. let se změnila móda z oblých organických tvarů, navazujících na předválečné, art decové proudnicové křivky, a navrátily se ostré hrany produktů. Způsobilo to následování světových trendů i nová výrobní technologie lisování plastů do skládaných forem.

Na vývoji elektrotechnických produktů pracoval designér společně s týmem odborníků. Ten pak zajišťoval vše od prvotní skici přes technickou výrobní dokumentaci po návrhy grafického zpracování obalů. Stejná skupina připravovala také reklamy na výrobek, pro které často pózovali vedle profesionálních modelek i půvabné manželky pracovníků. Návrháři měli na svých bedrech také ne vždy jednoduchý úkol prosadit nové výrobky před vedoucími kádry jednotlivých podniků. Ne vždy se pokrokové a esteticky zajímavé výrobky dostaly do výroby. Někdy byla důvodem odmítnutí přílišná finanční náročnost nového produktu nebo nedostupnost potřebných materiálů, jindy se jednalo o pouhou neochotu podniku zavádět nová technická řešení.



Mezi léty 1952–1956 byl tento proces soustředěn ve výzkumném podniku Kovotechna, který byl také první praktickou školou pro poválečné průkopníky průmyslového designu. Po jeho reorganizaci přešli jednotlivý návrháři přímo do výrobních podniků, nebo dodávali své návrhy jako externí spolupracovníci. Nepřehlédnutelnou osobností této doby se stal architekt Stanislav Lachman. Byl vedoucím vývojového střediska Kovotechny, poté získal místo ve společnosti Elektro Praga Hlinsko, transformované v roce 1960 do společnosti ETA. Mnohé z jeho návrhů se staly ikonami své doby, ať už se jednalo o fény, žehličky, vysavače, nebo mixéry. Jeho zásluhou bylo také široké zavedení plastů v konstrukci drobné domácí techniky v 50. letech.


Pojmenování produktů

Jednotlivé výrobní podniky používaly pro své produkty různé způsoby pojmenování. Některé výrobky nesly pouze číselný kód označující výrobní řadu nebo množství příslušenství produktu. Jiné pouze slovní pojmenování, například ženskými jmény, nebo názvy planet v době nadšení z letů do vesmíru. Jiné výrobky byly pojmenované kombinací obojího. Například v Tesle získávali větší a dražší přístroje vážnější označení jako 320A Sputnik, nebo 440A Galaxie, oproti tomu menší přístroje nosili veselé názvy jako 420U Trio, nebo 441A Euridika.


Klíčová role vysokých škol

I přes zmíněný útlum a nezájem o inovace si československý porcelán zachoval vysokou úroveň. Mohl za to i kvalitní, historicky zakotvený systém školské výuky. Návrháři porcelánu byli velmi často absolventi Vysoké školy uměleckoprůmyslové ateliérů Karla Štipla, nebo nově založeného ateliéru Otty Eckerta. Spolupráci s výrobou si studenti často vyzkoušeli již za studií.

Slavná jména designu porcelánu

Postavení nejvýznamnějšího a snad nejúspěšnějšího tvůrce porcelánu získal od konce 40. let absolvent Výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě, Jaroslav Ježek. Jeho úspěch byl způsoben nejen talentem, ale také bezproblémovou spoluprací s modeléry, schopností přizpůsobit se zahraničním trhům a inovovat staré tvary tak, aby jejich výroba zůstávala jednoduchá a levná. Až do konce 70. let se Ježek stává téměř monopolním dodavatelem výtvarných návrhů našim porcelánkám. Dalšími výtvarníky, kteří se ve výrobě uplatňovali, jsou například Jindřich Marek, Václav Šerák, Jitka Forejtová, nebo manželé Radovi. Od konce 70. let do výroby výrazně zasahuje také Jiří Laštovička. 

Vlevo: Porcelánová plastika ptáka, autor Pravoslav Rada

Výroba porcelánu v Československu versus kýč

Od roku 1958 se veškerá výroba porcelánu soustředila pod národní podnik Karlovarský porcelán. Jednotlivé závody získaly specializace na výrobu konkrétního typu výrobků. Proto se například v Loučkách vyráběl porcelán na vývoz, v Klášterci menší nákladné soupravy, do Lesova byl umístěn vývojový závod, v Duchcově vznikaly dekorativní předměty atp. Právě na dekorativní porcelán se stran odborné veřejnosti snášela největší kritika. Převládající pseudorokokové výrobky Duchcovské porcelánky byly v roce 1959 ÚLUVEM označeny za největší nedostatek a nevkus porcelánového průmyslu. V 60. letech byla vedena také v tisku rozsáhlá kampaň proti kýči, jejím výsledkem bylo obměnění 70% sortimentu duchcovské porcelánky, stále uváděné jako exemplární příklad nevkusu. Nově se poté začaly vyrábět figurky Jindřicha Marka, Jiřího Černocha i dalších výše uvedených umělců. I přes úspěchy moderních návrhů na výstavách a v tisku, zůstávaly komerčně nejúspěšnější různobarevné, silně zlacené koflíky, slavný cibulák a historizující tvary.

Změna životního stylu a vliv na porcelánové výrobky

Dalším terčem kritiky se stalo složení jídelních servisů. Jeho tradiční pojetí přestávalo odpovídat reálnému využití servisů v moderní době. Přebývaly teriny považované za pozůstatek buržoazní společnosti vykořisťující služebnictvo, které terinu s polévkou přinášelo panstvu na stůl. Na domácím trhu klesala také obliba kávových a čajových servisů. Jejich přetrvávající výroba byla ovlivňovaná hlavně požadavky ze zahraničí, u nás se začal používat stejný hrnek na kávu, čaj i mléko.


Se změnami životního stylu v 70. letech souvisela i nová obliba režné keramiky a kameniny. Ve světle lakovaném sektorovém nábytku byla výraznější, glazovaná keramika lépe vidět. Rychlejší výrobní proces znamenal pro designéry lepší šanci na uplatnění novinek v moderním pojetí a pro kupující lépe dostupné zboží. Stala se variantou pro ty, kdo nechtěli tvarově zastaralé a přezlacené porcelánové soupravy.


Keramický průmysl, tedy velkovýroba, nedokázala často nové tvůrčí podněty dobře využít a designéři se tak uchylovali k řemeslné a individuální tvorbě. Podíleli se na vzniku malosérií v družstvech a na komunální výrobě v podnicích jako Družstvo Jihotvar, Keramo Kožlany nebo Ústředí lidové umělecké výroby a Ústředí uměleckých řemesel. Dostupnost porcelánu se v Československu zlepšila až koncem 80. let a to zavedením automatizovaných linek v Klášterci a Nové Roli. Chyby, které kvůli nedokonalé automatizované výrobě vznikly, bývaly zakrývány bohatým dekorem.

Centralizace výroby skla

Tato doba ovšem neznamenala jen ozvláštnění běžné produkce návrhy výtvarných umělců. Ani sklářství se nevyhnulo sjednocování závodů, proto postupně vznikly národní podniky jako Skloexport, sjednocující všechny exportní oddělení podniků, nebo Sklo Union. Zvláštní osud potkal sklárnu ve Škrdlovicích, která se rukodělným charakterem výroby vymykala zařazení, a jen těsně ji minulo zrušení. Nakonec byla po roce tápání začleněna pod Ústředí uměleckých řemesel a mohla tak produkovat hutní sklo podle návrhů mnoha výtvarníků až do revoluce. Hutní sklo se vyrábělo také ve Mstišově nebo ve sklárně v Chřibské.

Útlum a obnova sklářského průmyslu v 50. letech

Krátce po roce 1948 se potýkalo sklářství, společně s dalšími oblastmi lehkého průmyslu, s odlivem zájmu státu, pracovních sil i financí. Zájem o něj byl obnoven v roce 1956. Díky bohaté sklářské tradici nemělo toto téměř desetileté přerušení katastrofální důsledky a v 70. letech dokonce sklo silně ovlivňovalo kultivaci všeobecného vkusu.

Jak změny životního stylu změnily podobu skleněných výrobků?

Stejně jako vkus podléhá módě životní styl a ovlivňuje tak složení vyráběného sortimentu. Jako příklad se dá uvést pokles obliby broušeného skla v 60. letech. I přes podporu oficiálních struktur a neutuchající snahy výtvarníků o modernizaci jeho dekoru, zůstávalo doménou tradičních vzorů a zájem o něj postupně uvadal. Další změnou prošlo v období socialismu složení nápojových souprav. Nápoje se přestávaly přelévat do karaf, novou módou bylo používání silnostěnných sklenic na místo porcelánových nebo keramických hrnků na horké nápoje. Novou součástí nápojových souprav se stávaly popelníky, dózy na cigarety a cukřenky.

Až do poloviny sedmdesátých let bylo sklo luxusním, drahým artiklem. Většinou se totiž jednalo o rukodělnou produkci, která sotva pokryla export. Proto se na místo nápojového skla v Československu tak hojně používaly sklenice od hořčice a obalové sklo jako takové se recyklovalo ve velkém. Zlom nastal až v polovině sedmdesátých let, kdy byly do výroby zavedeny automatizované linky.


Tehdy se začalo ve velkém vyrábět sklo lisované, u nápojového skla často v kombinaci lisovaná nožka se strojově foukanou kupou. Modernější stroje navíc umožnily rotací zakrýt spáry po formě, takže vystouplá čára spojů formy nehyzdila stěny výrobku. Sklo se zlevnilo a začalo se vyrábět v dostatečném množství. Nově tedy pokrylo nejen exportní potřeby ale také vnitřní trhy. Nová technologie kladla na výtvarníky jiné požadavky než doposud. Bylo například potřeba vejít se do váhových limitů a do zadaných váhových poměrů jednotlivých částí výrobků a proto se někteří výtvarníci úkolu nechopili. Silnou pozici získal v oblasti nápojového skla Pavel Hlava, v lisovaném skle zas vynikal Adolf Matura. Kvalitní návrhy průmyslovým podnikům dodávali i další skláři, mezi nimi například Václav Zajíc, Eva Švestková, Miloš Matoušek a další. Oproti porcelánovému průmyslu není tolik znatelné snížení kvality v prvních letech automatizované výroby. Již v 70. letech vzniklo v sériové výrobě mnoho kvalitních produktů ve své době ověnčovaných různými cenami, které však zůstávaly bez širšího povědomí veřejnosti. Ještě dnes je socialistické sklo vyhledávané a oceňované pro nadčasový design a některé předměty bývají dokonce označované za ikonické produkty.


Ve čtyřech desetiletích se ve výrobě vystřídali tři generace umělců a návrhářů, rostoucímu tempu života a konzumu společnosti se postupně podrobovala i výroba, kvalita skla na pultech českých obchodů sice kolísala, ale českému sklu se i přes to podařilo zachovat si dobré jméno nejen u nás, ale v celém světě.

Sen

Jak vypadal socialistický sen o dokonalém designu?


V období socialismu panoval sen o propojení výroby s uměním, aby byl kultivován československý občan. Stát dokonce začlenil účast designérů na výrobě do jedné z pětiletek. Vzniklo několik podniků, které měly pozitivně ovlivňovat kvalitu výrobků vycházejících z národních podniků a sdružovali proto designéry, tehdy nazývané průmyslovými, nebo tvarovými výtvarníky.

Chci vědět víc